Charakteristika podlahového sálavého vytápění

Podlahové sálavé vytápění je charakteristické tím, že se od zdroje tepla ohřeje nejprve podlaha, od ní vzduch v místnosti a teprve od něj nábytek a všechny předměty ve vytápěné místnosti. Teplo se do podlahy dostává buď z trubek s ohřátou topnou vodou, nebo z elektrických topných kabelů. Proto se rozlišuje sálavé podlahové vytápění teplovodní a/nebo elektrické.

Před realizací podlahového vytápění se doporučuje výpočtem ověřit, zda výkon podlahového vytápění pokryje tepelné ztráty objektu.

Výhody a nevýhody podlahového vytápění

Stejně jako všechny způsoby vytápění i podlahové má své výhody a nevýhody.

Výhody: 

• vytápěcí soustava nezabírá užitný prostor místnosti,
• spotřeba energie na vytápění je nižší než u radiátorového vytápění,
• pro ohřev vody do topných hadů se mohou využít nízkoteplotní zdroje tepelné energie (tepelná čerpadla, kondenzační kotle, kombinace se solární tepelnou soustavou),
• ve vytápěných místnostech může být nižší teplota vzduchu než u radiátorového vytápění.

Nevýhody:

• projekt podlahového vytápění je náročnější a musí být proveden velmi kvalitně,
• je nutná bezchybná montáž, neboť následné opravy jsou většinou spojeny s nutností bourat podlahu,
• podlahová krytina musí velmi dobře propouštět teplo,
• nábytek by měl být na nožičkách,
• aby se teplo mohlo šířit i z prostoru pod ním.

Čtěte také >> Jaké jsou hlavní znaky teplovodního podlahového vytápění?

Tepelná pohoda prostředí

Z hlediska tepelné pohody prostředí je podlahové vytápění mnohem lepší než radiátorové. Je to způsobeno lepším výškovým rozložením teploty vzduchu. Nad podlahou ve výšce asi 10 cm je teplota u podlahového vytápění mnohem vyšší než u radiátorového – není chladno od nohou.

Rozdělení podlahového vytápění

Podlahové vytápění je možné montovat různými způsoby. Přehled uvádí následující tabulka.

Nejčastěji se instaluje podlahové vytápění teplovodní, montované mokrým způsobem montáže, potrubí se vede spirálovitě, materiálem potrubí je plast, trubky jsou pevně zalité v „mazanině”. Další text tohoto článku se zabývá právě tímto druhem podlahového vytápění.

Předávací (topná) plocha

Velikost topné plochy podlahy musí být taková, aby tepelný výkon odpovídal tepelné ztrátě vytápěné místnosti. Plocha podlahového vytápění obvykle zahrnuje celou plochu místnosti. Topné potrubní hady se rozmisťují po podlaze všude kromě míst, kde jsou trvale umístěné zařizovací a další předměty (např. vana, vestavěné skříně, sporák apod.).

Popis skladby podlahového vytápění

Skladba podlahového vytápění je pro teplovodní a elektrické téměř stejná. U elektrického způsobu vytápění odpadá systémová deska. Místo trubek jsou v podlaze zabetonované odporové topné dráty, rohože nebo fólie, které se připevňují k deskám tepelné izolace

Dilatační pás – připevňuje se po celém obvodě místnosti ke stěně a k dalším svislým konstrukcím. U velkých ploch podlahy se otopné plochy rozdělují na více dilatačních celků podle projektové dokumentace. Účelem pásu je tlumení šíření kročejového hluku (vibrací) do sousedících konstrukcí stavby, vyrovnávání objemových změn při změně teploty, zamezení popraskání betonu a rovněž narušení svislých konstrukcí, stěn, se kterými by byla vzniklá deska v kontaktu.

Podlahová krytina (podlaha) – musí mít malý tepelný odpor, aby přes ni prošlo co nejvíce tepla do místnosti. Nejvhodnější podlahou je dlažba, má nejlepší tepelnou vodivost a reaguje na podlahové vytápění nejrychleji. Dále to mohou být plovoucí podlahy, musí být s certifikací pro podlahové vytápění (laminátové i dřevěné plovoucí podlahy), koberce, tenké koberce s krátkým vlasem, dřevěné parkety (s certifikátem pro podlahové vytápění), vinyl a linoleum, co nejtenčí a bez izolační vrstvy.

Betonová vrstva/anhydrit – běžná výška betonu je od 4,5 cm nad trubkou, podobně běžná výška anhydritu je od 3,5 cm. Instaluje se také přímotopné podlahové vytápění (sanační systém), kde se trubky zalévají samonivelační vrstvou.

Plastová trubka – v trubkách proudí voda, od které se ohřívá beton/anhydrid a následně podlahová krytina. Trubky pro podlahové vytápění mohou být z polyethylenu, polypropylenu, polybutylenu nebo z mědi. Nejčastěji se instalují z materiálu PEX – polyethylen síťovaný.

Systémová deska – je jednou z možností uchycení topných trubek, aby se nemohly volně pohybovat. Desky jsou lehké, vyrobené z polystyrenu, snadno se nimi manipuluje a navazují na sebe zámkovým systémem spojování.

Tepelná izolace – brání pronikání tepla do země. Teplo dopravované v trubkách se šíří nahoru a prohřívá betonovou vrstvu. Desky tepelné izolace se vyrábí z extrudovaného polystyrenu, doporučená tloušťka je 10 cm.

Hydroizolace – brání pronikání vlhkosti do stavebních konstrukcí domu. Pokládá se na rovnou betonovou desku. Nesmí být v žádném místě protrhnutá nebo jinak poškozená.

Nosný beton – je vrstva betonové mazaniny pokládaná na původní zeminu. Kvalita a výška betonové vrstvy je dána projektem.

Systémy podlahového vytápění

Systémů je více, nejpoužívanější jsou nopový (se systémovou deskou), sponkovací (příchytkový), lištový, rekonstrukční (sanační) a kombinovaný elektro-teplovodní. Všechny uvedené systémy se používají, některé montážní firmy se specializují pouze na jeden nebo dva druhy systémů v rámci zvýšení produktivity práce.

Při rekonstrukcích a instalacích s omezenou výškou se používá systém nízké stavební výšky. Deska z lisovaného polypropylenu je zaopatřena samolepící vrstvou a pokládá se na ošetřenou pevnou podlahu. Čím menší průměr trubky je možné použít, tím menší může být stavební výška.

Elektro-teplovodní vytápění

Tento systém byl vyvinut a osvědčil se nejdříve ve Švédsku a nyní se uplatňuje postupně v celé Evropě. Je to systém duálního vytápění jak pro celé domy, tak i pro jednotlivé místnosti – koupelny, pokoje, kuchyně, chodby atd. Prvotní je teplovodní podlahové topení. Účelem elektrického podlahového topení je rychlé vyhřátí místností při poklesu venkovních teplot v přechodném období, jako je podzim a jaro. Elektrické podlahové topení funguje i samostatně, nemusí tedy být použit systém teplovodního podlahového topení do celého domu. Kdykoliv v případě potřeby je možné přitopit v každé místnosti samostatně.

Kombinace podlahového vytápění

Možných kombinací podlahového vytápění je několik. Zdrojem tepla může být kotel elektrický, plynový, na uhlí nebo na dřevo. Dále je možné využívat ekologické zdroje tepla – tepelné čerpadlo, solární kolektory. Souběžně s podlahovým vytápěním může být v jednom domě používáno také radiátorové vytápění. Možností je ještě více. Na tyto různé kombinace však musí být vypracován velmi dobrý projekt.

Shrnutí na závěr

Podlahové vytápění se zřizuje stále častěji, protože výhody jeho používání převažují nad nevýhodami. Vzhledem k lepšímu výškovému rozložení teploty vzduchu ve vytápěné místnosti může být teplota vzduchu nižší než u radiátorového vytápění. To znamená, že se může ušetřit na palivu, kterého se spotřebuje méně. Tepelná pohoda prostředí přitom zůstává stejná. Další významnou výhodou je možnost využívání různých zdrojů tepla a také kombinace podlahového i radiátorového vytápění v různých místnostech současně.